Jak se bránit drancování republiky?

Nechci se připojit k politikům, kteří se zvláště před volbami účelově staví do role protikorupčních bojovníků a slibují řešení tohoto zásadního problému: „Problému drancování republiky – okrádání spoluobčanů.“ Mnozí z nich se často na jeho vzniku a přetrvávání přímo podílejí a díky tomu si udržují své mocenské postavení. S drzostí sobě vlastní se pak ti, kteří sami uzavírají nebo dojednávají a schvalují pro ČR nevýhodné smlouvy, stavějí do čela bojovníků a chtějí přijímat opatření, jmenovat vyšetřovací komise...

Zdá se, bohužel, že do rozhodujících funkcí stále více pronikají ti, kteří ve skutečnosti zastupují zájmy soukromých společností, korporací, případně i cizích států na úkor vlasti a svých spoluobčanů. Jsou často jejich dealery v oblasti vojenské, energetické, ekologické, v bankovnictví, zdravotnictví, zemědělství, dopravě… Konkrétní případy jistě všichni známe. Zastavím se u toho nejkřiklavějšího - nákup pandurů. Donutil mě věc komentovat. Článek o něm, který vyšel na iDNES.cz dne 22.2.2010, přikládám.

Zjednodušeně: Vyplývá z něho, že jsme tuto techniku nakoupili za třikrát vyšší cenu a v počtu pětkrát převyšujícím nezbytnou potřebu. Součin je tedy jednoduchý: 15 x větší výdaj v řádu desítek miliard Kč než by musel být. Navíc transfer financí a tím i např. pracovních příležitostí mimo republiku. Zvýšení deficitu a tedy i nákladů na dluhovou službu k tomu. Paradoxně se tato fakta objevila v době jednání parlamentu o zdanění zaměstnaneckých výhod jako způsobu zacelení díry v rozpočtu. Chtěl bych znát kalkulaci, za kolik let by např. výnosy ze zdanění režijních průkazů železničářů pokryly nákup jednoho předraženého obrněnce. V tomto srovnání mně argumentace Miroslava Kalouska, že jejich nezdanění je porušením (závažným?) principu rovných šancí, zní hodně pokrytecky. Znám podstatnější zdroje nerovností. Začal bych je odstraňovat v první řadě u ústavních činitelů. Pokud by byli slušní, měli by především v době krize začít sami u sebe.

To je ale asi stejná fantazie jako představa, že budou hájit zájmy voličů. Co tedy s tím? Neznám jednoduché a také prosaditelné řešení. Paní z Vysočiny se v televizním předvolebním pořadu ptala politiků na „manuál“, jak rozpoznat koho volit. Jak rozpoznat pouhé proklamace a skutečné úmysly? Řekl bych: nejspíše podle hodnověrnosti osob. Jaký mají vztah ke své rodině, městu, regionu, vlasti, co již dobrého skutečně vykonali a jsou-li ve jmenovaných vztazích věrní a spolehliví. Jsou-li přímí, pravdiví a nemění často bezdůvodně své postoje, partaje a partnery. Není pro občana snadné toto vše dobře zhodnotit. Vyžaduje to nemalé úsilí, zájem, schopnost rozlišit skutečný charakter od dobře zaplacené, a proto i profesionálně vedené mediální stylizace (někteří nemají s jejím finančním zajištěním kupodivu žádný problém). Skutečně náročné. Vyžaduje to i paměť. Víte však někdo o jednodušším způsobu jak poznat koho volit?

...............................................................................
PROČ ČESKO KOUPILO PANDURY TAK DRAZE? VOJÁCI ANI POLITICI NEUMĚJÍ ODPOVĚDĚT

článek z iDNES.cz /22. února 2010 5:06/ – výběr (celý článek zde)

Česká armáda si pořídila "mercedesy" mezi obrněnými transportéry, jak to koneckonců trefně pojmenoval i jeden z generálů. K čemu jsou vlastně potřeba a proč by armádě neměly stačit "fabie" jako portugalské armádě?  Ke srozumitelné odpovědi se nikdo nemá. Politici říkají, že vyhověli vojákům. Vojáci vysvětlují, že takové dotazy je třeba pokládat ministerstvu obrany. A ministerstvo otázku odmítá s tím, že odpověď znají vojáci.

Bojové vozidlo pro Čechy je přitom třikrát dražší než model pro Portugalce, takže logicky padají otázky, zda v předražení nehrála roli korupce.

Česko koupilo 107 transportérů Pandur (výrobek fa Steyer, dceřinné společnosti amerického koncernu General Dynamics) za 14 miliard korun. Portugalsko má 260 pandurů za 10,7 miliardy.

A teď jednoduchá otázka: Proč to všechno potřebujeme, když si vojsko srovnatelně velkého státu NATO vystačí s třikrát levnějším obrněncem?

Ministr Martin Barták vybavení hájil tím, že "je bezpodmínečně nutné naše vojáky ochránit například v Afghánistánu." "Armáda nenakupovala jen transportéry, ale zbraňovou platformu (podobná argumentace jako u karty Pražana), která bude schopna integrovat všechny systémy od zbraňových až po komunikační," sdělil Barták. Předseda ODS a expremiér Mirek Topolánek sdělil, že jeho vláda "lépe zohlednila požadavky armády." "Lépe vybavené stroje více chrání vojáky v zahraničních misích a mají srovnatelné vybavení se spojenci v NATO," uvedl Topolánek. Jenomže třeba v Afghánistánu, kde nyní Češi bojují, se spíše uplatní na úzkých cestách menší vozidla.

Konstruktér a konzultant Jan Vlček však už dříve řekl, že trojnásobný rozdíl v ceně nelze vysvětlit žádnými technickými vymoženostmi.

Historie zakázky sahá až do roku 2003, tedy do doby sociálnědemokratických vlád. Jednání vyvrcholila kontraktem podepsaným v roce 2006 ministrem Karlem Kühnlem právě na 199 pandurů za 20 miliard. K nim ještě náležela opce na dalších 35 pandurů za tři miliardy. V roce 2007 vláda Mirka Topolánka od zakázky odstoupila (vozidla nesplnila armádní zkoušky), ale pak sama dala Steyru druhou šanci a koupila právě oněch 107 kusů za 14 miliard korun. Aliance po Česku výslovně požadovala, abychom měli ve výzbroji dvacet obrněnců. Více nám nikdo nenakazoval.

Topolánek v té souvislosti v pátek ve svém stanovisku napsal: "Ušetřili jsme šest miliard korun. Zabránili jsme podezřelé zakázce a arbitráži." Šest miliard se sice celkově ušetřilo, ale jeden kus "ódéesáckého" panduru vyjde o třicet milionů dráž než původního "sociálnědemokratického" obrněnce.

foto: Obrněný transporter Pandur II

www.derner.cz